My dear teacher- 3.Díl 2/3

30. března 2014 v 16:08 | Lost Bloody Rose |  My Dear Teacher
Oh shit.. :D Já nemůžu.. :D Celej den přemýšlím nad touhle povídkou a musím ji prostě naspat o.O...
Snad se vám tenhle dílek, resp. další pokračování k 3 dílu lbit.. :)
Přeji příjemné čtení! :)






Otevřel pusu jako kdybych chtěl ještě něco říci, ale nakonec zavřel oči, stoupl si a odešel...

***

Další den jsem se snažila Calovy vyhýbat. Dokonce jsem, kvůli tomu nešla i do školy. Nechápala jsem to... Nechtěla jsem s ním mít nic společeného.

Povzdechla jsem si a utřela slzu. Měla jsem furt nutkání brečet. Nechápala jsem, proč se najednou všecho zvrtlo. Znovu jsem si povzdechla a podívala se na mobil. Bylo půl desáté ráno.
"Možná bych se měla přestěhovat." řekla jsem nahlas svou myšlenku a hned ji zavrhla. Nemám tolik peněz, abych se mohla odstěhovat. Budu to prostě s Calem muset vydržet. Bože... Kéž bych zase ztratila vzpomínky...

Zašklebila jsem se a konečně se donutila vstát. Můj žaludek si jasně říkal o jídlo. Došla jsem do kuchyně a otevřela ledničku. Skoro nic v ní nebylo. Tedy až na jogurt a zeleninu.
Vzala jsem si jogurt a zjistila, že je asi tak dva týdny prošlý. Zašklebila jsem se a okamžitě to hodila do koše. Bylo mi jasné, že budu muset jít nakoupit.

Jakmile jsem došla do obchodu a zjistila jsem, že jsou na vše slevy tak moje doposud špatná nálada vystřelila nahoru. Tedy, až do té doby, než jsem potkala toho kluka ze včerejška.
"Cale? Hej, co mám ještě koupit?" zavrčel a četl nákupní seznam, který asi nemohl přečíst.
"Vajíčka a mléko... Jinak by to mělo být asi vše." ozval se jeho hlas a já se zastavila na místě. Zněl neuvěřitelně smutně. Chtěla jsem se otočit a odejít, ale v tu chvíli vyšel Cale: "Car..?" zlomil se mu hlas a podíval se na mě.
Znovu jsem se cítila pod psa. Bylo to, jako kdybych já mu nejvíce ublížila. Zastavila jsem se na místě a skousla si ret.
"Hmm?" vyšlo nakonec ze mě.
"Mohl... Mohl bych si s tebou prosím promluvit?" otočila jsem se na něj a málem mě porazil jeho obličej. Černé kruhy pod očima... Vypadal vlastně tak, jako když jsem se probudila jen asi o dvacet procent horší.
Ten kluk se zastavil a podíval se na mě a pak zase na Cala. Přišel k němu a něco mu pošeptal. Cale pomalu přikývl.
Moje myšlenky směřovaly k útěku. Prostě bych se zase zavřela doma a nevycházela, ale vážně tohle chci? Nechci vědět pravdu?
Nerozhodně jsem se na něj podívala: "Promluvím si s tebou pod jednou podmínkou... Řekneš mi vše a pravdu."
Ten kluk sebou trhl a pak se usmál. Cale chvíli přemýšlel a pak přikývl.
"Dobře." zamumlal.
"Tak nic, já vás nechám... Mimochodem Car. Já jsem Hiroki, ale říkej mi Hiro." zazubil se na mě. Jen jsem přikývla...

Cale vybral jednu kavárnu, která už od pohledu vypadala, že tu není moc levno.
"Chceš kávu? Nebo něco?" ukázal na lístek s nápoji a já se na něj podívala. Vzala jsem si ho do ruky a málem omdlela. Měla jsem pocit, že dokonce i za tenhle lístek se tu platí. Raději jsem ho rychle položila zpět.
"N- ne." zamumlala jsem. Myslím, že bych si tohle nemohla dovolit i za tři moje platy. Dobře... Mohla bych, zase tak chudá nejsem.
Na rtech mu zahrál jemný úsměv, ale hned ho zase zamaskoval: "Platím já, takže si klidně objednej co chceš."
Znovu jsem zavrtěla hlavou.
"Jsem tu od toho, abych se dozvěděla pravdu a ne od toho abych tě zrujnovala." zabručela jsem a snažila se uklidnit. Nevím proč, ale najednou mi bylo tak dobře. Je to jako kdyby mě Calův úsměv zachránil a dodal sílu.
Imaginárně jsem si dala facku a pak skousla ret. Slyšela jsem jak Cale zalapal po dechu.
"Mohla by jsi si prosím přestat kouset ten ret?" zamračil se. Přestala jsem si kousat ret a podívala se na něj. Vypadal rozrušeně a nejistě.
"Dobře... Řekneš mi tedy všechno prosím?" podívala jsem se na něj. Na chvíli se zatvářil nerozhodně: "Vážně. Chceš všechno vědět?" hlas mu pomalu slábl.
Přikývla jsem. "Chci se dozvědět o své sestře. A to, proč jsem ji zabila... A taky proč jsem v nemocnici našla jinou složku."
Překvapeně nadzvedl obočí: "Jak víš o té složce?"
"Právě jsi mi to potvrdil." zamumlala jsem, když číšník přinesl kávu a jahodový dort. Jakmile si moje tělo všimlo dortu tak od něj nechtělo odtrhnout zrak. Můj žaludek se zase hlásil a já se zčervenala.
Cale po mě hodil pobavený pohled a pak mi dort přisunul.
"Vem si ho. Stejně nemám rád sladké." usmál se.
"D- děkuji... Ale teď už prosím mluv." chtěla jsem být naštvaná, nechtěla jsem ho vidět... Jenže, opak je pravdou. Něco v duchu mi říkalo, že ho potřebuji, že jsem to konečně já.
Chvíli ještě mlčel a prohlížel si mě. Pak konečně spustil: "Víš... Znám tě dlouho. Tedy skoro... Nebo vlastně- ta žena co jsi ji viděla je doopravdy tvoje sestra. Měla jen jinou matku, proto jiné přijímení. Než se dostaneme k tomu, proč jsi ji měla údajně zabít ti řeknu taky něco o sobě. Tvoje sestra byla o dva roky mladší, než já. Bylo ji jen patnáct, když jsme se potkali. Já byl tenkrát fakt sviňák. Měl jsem sedmnáct a myslel jsem si, že jsem prostě největší bůh na světě. Nastoupila totiž na stejnou školu co já a prostě jsem se s kamarády vsadil, že ji získám. Viděl jsem v tom jen peníze. Jenže... Tvoje sestra byla jiná. Chovala se ke mně jinak a mě to začalo nějak zvláštím způsobem k ní táhnout. Nenadál jsem se a ona už si mě vedla domů. A tam jsem poprvé potkal tebe. Ty jsi byla ještě zvláštnější, než tvoje sestra. Dívala jsi se na svět tak jinak. Jako kdyby jsi všude jen viděla to špatné a nedávala jsi skoro na jevo své emoce. Neměla jsi mě ráda a dělala jsi mi samé naschváli. Popravdě. Nedivím se ti," nad tou vzpomínkou se usmál," nechápal jsem to a tak jsem jednou po tobě vyletěl. Myslím tím, že jsem tě prostě chtěl uhodit. A ty jsi vypadala tak v klidu. Prostě jsi jen čekala a řekla: 'Uhoď mě. Stejně budeš jen další.' víš. Tohle mě hodně vykolejilo. Zastavil jsem se a pořád se na tebe zvláštně díval. Tak jsem se tedy tvé sestry zeptal na pravdu. Chvíli mi to nechtěla říci a pak mi to řekla. Řekla mi, že jakmile váš otec od vás odešel tak tvoje máma začala pít. Pak si domů pořád vodila nějakého chlapa a řekla mi, že tě mlátila spolu s ním. Arney se to vždy snažila zastavit, ale oni ji vždy někam zavřeli. Věděli, že ty jsi malá a nebudeš se bránit."
Zatvářila jsem se zmateně. Tohle, že mi moje mamá dělala?
"Mno a já tě pochopil. Měl jsem doma dříve to samé. Dalo by se říci, že náš pravej otec týral všechny. Mno... Ale já se jednoho dne naštval a dalo by se říci, že jsem ho málem zabil," odmlčel se a já se na něj vyděšeně podívala. Ne kvůli tomu, že řekl, že málem zabil jeho otce, ale kvůli tomu, že si z toho nic nepamatuji," od té doby jsem chtěl zůstavat jen s tebou. Pomalu si rostla a já si uvědomil, že jsem s Arney jen proto abych tě chránil. Nakonec tvoje matka přestala pít a celá se změnila. A Arney pochopila, že se něco mění. Bylo ti třináct a já měl jednadvacet. To mi zrovna tvoje sestra řekla, ať se zasnoubíme. Byl jsem tak blbej, že jsem si nevšiml, že se zatím mění ona. Řekl jsem ano, ale přitom pořád myslel na tebe. Bože, když to teď slyším, tak si připadám jak neuvěřitelnej úchyl... Mno, ale zpět... Začal jsem s tebou trávit ještě více času. A ten den... Když jsem si měl Arney vzít. Jsem... Jak to říci. Zase byl s tebou. Tobě už bylo čtrnáct a vážně... Prostě jsi si získala moje srdce. Dalo by se říci, že jsi se také změnila, ale jen před někým. Když to byl někdo koho si neznala, tak jsi se před ním uzavírala. Byl jsem asi jediný, kdo tě viděl se doopravdy usmát... A ten den se to stalo. Arney zrovna přišla a viděla jak jsem tě políbil... Nedokázal jsem pochopit co se to najednou děje. Arney přišla ke mně vrazila mi facku a pak odjela autem. Ty jsi se taky zvedla a najednou jsi se uzavřela. I přede mnou..." napil se kávy a já se na něj podívala. Vypadal tak zničeně. Nevím komu ty vzpomínky dávaly více zabrat...
"A- co bylo dál?" dokázala jsem ze sebe jen dostat.
Smutně se usmál a pokračoval: "Ty jsi mi pak řekla, že jsem zrádce a odešla si. Myslel jsem, že se asi někde zabiji, ale moje rozumné já říkalo, že jsem udělal fakt kravinu. Přeci jen... Mě bylo dvaadvacet a ty jsi měla čerstvě čtrnáct. Tak jsem si řekl, že to urovnám s Arney a něco ji nakecám. Jenže jsem ji nemohl najít... Je to jako kdyby se vypařila. Po hodině hledaní mi zavovala. A já slyšel tvůj hlas. Brečela jsi. A ona řekla tohle: 'Vím, že jsi do ní zamilovaný Cale... Tak ti něco dám... Ber to jako náš svatební dar. Pocítíš jaké to je mít zlomené srdce'. To poslední zavrčela a pak jsem už nic neslyšel. Ten šok, který mě pohltil... Bože. Totálně jsem nevěděl co mám dělat. Zavoval jsem policii a řekl jim, že potřebuji tohle číslo sledovat. Její mobil ukazoval na váš dům. Když jsem tam jel, tak jsem tebe ani Arney nenašel. Místo toho jsem našel sáček s drogama. Car... Ona tebe i sebe nadrogovala. V tu chvíli jsem se sesunul k zemi. Jen jsem prostě seděl a šokem se nemohl ani pohnout. Myslím, že kdyby můj kamarád nepřijel, tak bych tam asi dnes ještě seděl. Jezdili jsme celým městem... Já se pomalu vzdával naděje, že vás najdu... A pak jsem to viděl. Několik pobouraných stromů a rozbité auto. Auto, které měla Arney. V tu chvíli... nedokážu popsat jak jsem se cítil... Vyběhl jsem u auta a vylil dolů. Všude byla krev a když jsem tam přišel..." zlomil se mu hlas a mě se v očích objevily slzy.
"Když jsem tam přišel... Arney... Byla... Hned jsem věděl, že je mrtvá. A pak jsem se podíval na tebe. Měla jsi rozbitou hlavu, divně pokroucené ruce i nohy, ale žila jsi. Vypadalo to, že tě nakonec sama Arney zachránila. Když přijela sanitka tak jsem okamžitě začal zvracet. Ty jsi pak přijela do nemocnice. Tvoje máma mě proklínala a slíbila, že jestli se ještě někdy ukážu, tak že mě zabije. Uběhl měsíc a ty jsi se pořád nechtěla probudit. A já tam furt seděl. Každý den jsem tam byl. Jenže mě pak jednou tvoje máme vyhodila... Řekla mi co si o mě myslí a já - uznal jsem, že má pravdu. Všechno to bylo kvůli mě. Nakonec jsem odjel. Odjel jsem daleko odtuď a snažil se na tebe nemyslet. A pak mi po třech dalších měsích přišla zpráva. Probudila se, ale nic si nepamatuje. Byl jsem vážně šťastný... I přes to všechno jsem se vrátil a sledoval tě z dálky. Jak jsi se smála. Už jsi nebyla taková, jaká jsi byla. Je to jako kdyby tě někdo vyměnil. Pak ti zemřela máma. Byl jsem na tom pohřbě. Někdy jsem i na její hrob chodil a dožadoval se tvojí mami a Arney o odpuštění. Nemyslím, že by mi ho někdy daly, kdyby ještě žily. Vidět tě zničenou bylo, ale nejhorší. Nejraději bych se za tebou rozběhl a objal tě a řekl, že to bude dobré... A pak jsem to zase viděl. Začala jsi se uzavírat do sebe. Pomáhal jsem ti jak se jen dalo... Pak mi jednou přišel dopis 'Jak se ti to líbí? Je mi jasné, že ji furt miluješ.' Bylo to písmo jaké měla Arney... jenže jsem věděl, že to není ona... Byla přeci mrtvá... A potom co se stalo... Bylo to jako kdyby jsi mě sama našla. Podívala jsi se na mě a pak mě objala a brečela a přitom volala moje jméno. Další den, jsi si nic nepamatovala. A já raději zase odešel. Car.. Miloval jsem tě a pak jsem si uvědomil, že tě furt miluji, ale i přes to jsem odešel. Myslel jsem si, že nadobro.... Ale, před několika měsíci jsem dostal dopis... A to mě přimělo se zase vrátit. Netušil jsem, že tě potkám u hrobu. Netušil jsem, že jsi vůbec moje sousedka, ale když jsem to zjsitil, že se směješ. Byl jsem šťastný... Ale pak se všechno podělalo... A ten dopis co ti přišel... Bylo to napsané stejným písmem jak jsem dostával já ty dopisy. Bylo to napsané zase Arneyniným písmem... Netuším co se děje, ale vrátil jsem se tu kvůli tobě. Ne, abych ti dělal ze života peklo - i když asi nic jiného neumím - ,ale abych tě chránil..." dořekl to a mě se kutálely po tvářích slzy. I on vypadal, že chce brečet.
Nic jsem neřekla, nemohla jsem. Ale v hlavě jsem měla jen tyto slova 'Miloval jsem tě a pak jsem si uvědomil, že tě furt miluji'. Celé moje srdce roztálo a já se na něj podívala. Utřela jsem si slzy. I přes to všechno... I přes to všechno... Jsem se cítila volná... Cítila jsem se milovaná.
"Kd- kdo myslíš, že ty dopisi píše?" zamumlala jsem. Moje otázka ho asi dost překvapila. Možná si myslel, že uteču, že na něj budu nadávat. Ale tohle jsem nechtěla.
Můj mozek si sice nic nepamatoval, ale srdce znalo všechno... A to srdce taky říkalo, že ho přes to všechno miluji.

-------------------------------The End-------------------------------

Sakra.. :D Nevím jak vám, ale mě už to připomíná konec.. :D Ale nebojte se.. :D Je tam ještě plno překvapení.. :3 :D
Ty jo, ale nechápala jsem jak jsem tohle mohla vymyslet.. :D Zamotala jsem se totiž úplně do všeho...
No, snad se vám to líbilo.. :)
Omlouvám se za chyby či překlepy... :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lucy | Web | 30. března 2014 v 20:44 | Reagovat

prepac ze ti to trepem pod tuto poviedku ,ale chcem sa podakovat za komentar k tej mojej :)

a este ze urcite si tuto poviedku precitam len co budem mat viac casu :):):) sorry za reklamu ak to tak budes brat :) len som nenasla nic take ako reklamy alebo tak :)

2 calime calime | Web | 30. března 2014 v 20:58 | Reagovat

Jej, teď si to sice nestíhám přečíst. Ale hned, jak budu moct, tak si to přečtu :-)  :-x

3 Lee Lee | Web | 31. března 2014 v 14:35 | Reagovat

Tsss..........jak někdo může říct,že si tuhle úžasnou povídku přečte později -_- tahle povídka je dokonaletotálněbožskykrutohustá :3 ten konec byl úžasnej,ale doufám,že to konec nebyl nutně potřebuji vědět kdo ty dopisy píše O_O

4 Pariah Pariah | Web | 31. března 2014 v 19:01 | Reagovat

Krása, fakt se ti to povedlo nádhera :)

5 Maemi Maemi | Web | 31. března 2014 v 22:05 | Reagovat

Yosh!! Sláva, hurá!! OwO Konečně jsem dočetla všechny díly této povídky a prostě *q* úžasné, dokonalé, poslintaná klávesnice!! Chci další díl!

6 Anne-chan Anne-chan | Web | 8. dubna 2014 v 23:13 | Reagovat

ááá kokos ty umíš člověka rozbrečet!!! sugooooi jsem fakt zvědavá co bude dál:OO

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama