My dear teacher - 1.Díl

20. února 2014 v 21:02 | Lost Bloody Rose |  My Dear Teacher
Tak.. :) Po strašně dlouhé době vám sem přináším povídku.. :) Je to na anime svět, ale real.. :D Tudíž žádné nadpřirozeno.. :D
Doufám, že se vám to bude líbit.. :)
Přeji příjemné čtení.. :)





Nikdy jsem nepochopila, proč můj život máma nazývala úžasným. Myslím, že je to byl další obyčejný středoškolský život. Možná jsem si to uvědomila až po její smrti, když jsem na hřbitově potkala kluka se zvláštními vlasy. Uklízel nějaký pomník a u toho dlouze vydechl z cigarety. Zamračila jsem se.
Vytáhl z kapsy nějaký náhrdelník a dal ho hned vedle fotky. Nemohla jsem se donutit se na něj přestat dívat. Sice vypadal vážně zvláštně. Kdy jindy taky vidíte týpka, který má vyholenou půlku hlavy a ještě má jednu půlku černou a druhou blonďatou. Přesně tomuhle typu lidí jsem se měla vyhýbat, ale z nějakého mě doposud neznámého důvodu jsem se na něj furt musela dívat.
Otočil se a já konečně mohla vidět jeho oči. Zářily tak zeleně, až jsem si myslela, že nosí čočky, bohužel.

"Děje se něco?" zeptal se mě, když jsem na něj furt čučela. Ani jsem si nevšimla, že mezitím došel ke mně.
"Ech... Nic..." zamumlala jsem a naposledy se podívala na matčin hrob. Aby jste dopředu věděli, bohužel bydlím sama.. Můj táta utekl, když mi bylo pět let a máma mi v šestnácti umřela na rakovinu.
"Není moc slušné takhle zírat na lidi, stalkerko." mrkl jedním okem a já chtě, nechtě zčevenala, i když mě trochu naštvalo, že tohle řekl. Nevím, proč jsem měla takový pocit, že ho znám.
Usmál se a odešel.

Nebylo to taky poprvé co jsem měla takový pocit, že někoho znám. Před třemi lety jsem měla totiž závažný otřes mozku, což mi způsobilo úplnou ztrátu paměti. Bohužel se něco vrátilo, ale něco zůstalo skryto a já měla vždy pocit, že jsem polovinu svého života nežila. A taky ne... Alespoň né tak úplně. V nemocnici se mě pokoušeli probudit skoro čtyři měsíce. Řeknu vám, doktoři mi moc naděje na přežití nedávali, ale já se z toho dostala a teď tu stojím živá a zdravá.

"Mami? Víš, co by mě zajímalo? Kam mě můj život povede." podívala jsem se do nebe a doufala, že mě máma, alespoň někdy slyší.

"Caroline! Caroline!!" vyřítila se za mnou Reiko, když jsem přišla do školy a okamžitě mě chytla za paži.
"Ahoj Reiko- chan." usmála jsem se na ni. Na ní bylo moc typické, že byla po ránu hyperaktivní.
"Slyšela jsi, že do naší školy nastoupil nový učitel? Prej ho viděly nějaké holky, říkaly, že je pěkný, ale je takový zvláštní. Zajímalo by mě, kdo to bude. Jak bude vypadat. Co když to je nějaký sexouš, a Ren- kun bude žárlit? No teda... Moc se těším, doufám, že se do něj nezamiluji, nebo to nebude nějaký starý zvrhlík." dořekla to strašně rychle na jeden nádech a ještě se zasmála.
"Mě by spíše zajímalo co a jak bude učit. Víc ani není potřeba." pokrčila jsem rameny a podívala se na tabulku s výsledkama při testech. Moje vcelku dobrá nálada byla pryč, když jsem zjistila, že jsem skoro nejhorší ze třídy. No hold učení nestíhám. Musím pracovat na brigádě, abych si vidělala na nějaké jídlo, na nájem a na školné. Když tak přemýšlím, kdybych se na školu vykašlala, tak bych měla pro sebe více peněz, ale zase bych byla tupá... Tedy, jestli už nejsem.
"Ech... Klidně bych tě mohla doučovat..." nabídla mi Reiko už po několikáté. Jenže... Je blbé k ní jezdit v devět hodin večer a domů přijet až tak kolem půlnoci, takže u ní jsem to vzdala. Hold budu prostě muset zabrat sama...

Nenávidím, ten otravný zvonek, který sice říká, že mám návštěvu, ale vážně.. Kdo zvoní v deset hodin večer. Pomalu jsem otevřela dveře a ztuhla. Byl to ten chlápek z rána, co byl na hřbitově.
"TY?!!!" vykřikla jsem a ukázala na něj. Nechápavě zamrkal.
"Kdybych tušil, že tu bydlíš ty tak tu nechodím, stalkerko." pobaveně na mě mrkl a já naštvaně zabručela. Dobře, možná jsem ho celou dobu sledovala, ale to snad není tolik trestné ne?
"J- já - já nejsem stalker!" znovu jsem zabručela a přitom rozhodila rukama, světe div se, že jsem ho přitom netrefila. Zasmál se a já trochu zčervenala.
"Proč tu jsi?" co když to on je nějakej stalker a teď mě unese a bude mě mučit?
"Vlastně.. Jsem ti chtěl dát tohle... Je to takový dárek sousedovi, doufám, že ty pro mě taky něco máš." musela jsem otevřít pusu nad jeho drzostí... Jak si tohle může sakra dovolit?
"Co to je?" nevěřícně jsem se na tu větší krabičku podívala.
"Uvidíš..." nevím jestli je jeho zlozvykem mrkat, ale právě mrkl znovu.
"Em... Tak díky..." řekla jsem a vzala si to od něj. Jen se usmál a já už pomalu zavírala, než ještě řekl: "Dávej si pozor, možná jsem to otrávil." a s těma slovama prostě odešel.
Držela jsem krabici (Nevím, přesně jak bych to měla nazvat.. :D Takže krabice.. :D ) v rukách a přemýšlela, jestli to někde vyhodit, nebo mu zazvonit na dveře a hodit mu to do toho jeho mrkajícího obličeje. Skousla jsem si ret a položila to na stůl.

Než jsem to otevřela tak jsem dokola toho chodila 'Dávej si pozor, možná jsem to otrávil', furt mi jeho slova strašila v hlavě. Nakonec jsem se rozhodla to otevřít. Pomalinku jsem to otevírala a čekala to nejhorší, ale byl to takový malý dortík a na něm bylo napsané: Pro mého souseda, snad spolu budeme vycházet.
Chtě, nechtě jsem se usmála a trochu si toho dortíku ukrojila. Sledovala jsem ho vražedným pohledem hned, co jsem ho měla na vidličce, ale vypadal neškodně.
Pomalu jsem ho začala kousat a málem mě porazila chuť toho dortíka. Není to tak, že by byl hnusný. Byl výborný, přímo vynikající... Musím se toho týpka zeptat, kde ho koupil.
Jak bylo známo, během deseti minut byl dortík snězený a já šla spát. Věděla jsem, že se mi bude zdát o dortících...

Vážně jsem nenáviděla svůj ranní pohled do zrcadla. Vypadala jsem jak zombie, který si rozcuchal všechny vlasy. Nenáviděla jsem, když se člověk musí, alespoň trochu upravit a vyrazit do té naší milované budovy... Školy. Nebo kamkoliv jinam.
Učesala jsem si vlasy, vyčistila zuby a trochu si oči přejela řasenkou, pak se jen navléknout do školní uniformy, vzít si tašku a vzhůru na vlak.

Sotva jsem vylezla už jsem slyšela ten jeho smích. Otočila jsem se na něj a nechápavě se koukla.
"Čemu se jako směješ?" vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, kolik mu je, a že jsem si to včera vůbec neuvědomila, tak jsem mu prostě jednodušše tykala.
"Ale.. Slyšel jsem večer ty slova 'Ten dortík je boží! To snad upekl sám Bůh'." zasmál se a já otevřela pusu.
"CO?!! No tak to není pravda!!!" vztekle jsem si nazula druhou botu a zamčela dveře a hodila na něj vražedný pohled.
"Ne... Jsem asi hluchý stalkerko." vážně... Můžete mi někdo vysvětit, proč na mě vždy mrkne? To má nějaký tik v oku? Nebo já už fakt nevím.
"Nejsem stalkerka a rozhodně jsem tohle neříkala..." zabručela jsem na svou obhajobu, i když jsem věděla, že má stejně pravdu.... Tedy myslím s tím dortíkem... Aby jste si hned nemysleli.
"Vůbec jsme se nedostali k představení. Já jsem Kurosaki Cale, a ty stalkerko?" tentokrát nemrkl jen se usmál a podal mi ruku. Takže má tik v oku jen někdy.
"Jsem Itatake Caroline... Prosím nikdy mi neříkej Caroline- chan, ani nic podobného... K mému jménu se to totálně nehodí... A nejsem stalkerka." vyplázla jsem na něj jazyk, ale ruku jsem přijala. Usmál se pevně ji stiskl.
"Tvoje jméno je neobvyklé, stalkerko." usmál se a já si byla jistá, že má další tik.
"Hej... Neříkej mi tak. A ano.. Dostala jsem ho po mé babičce, je to jen předělávka do angličtiny, ale když o tom tak mluvíme, taky nemáš na Japonsko moc obvyklé jméno." trhla jsem naštvaně rameny a podívala se na něj.
Promnul si bradu: "Vlastně.. Ono to zas tak není moje jméno.. Dalo by se říci, že je to přezdívka, která mi zůstala. Caroline- chan."
On mi neřekl jeho jméno.. Dobře řekl, ale jako... Vždyť je to jen přezdívka...
"Chceš mě naštvat?... To mi raději říkej stalkerko." prskla jsem a zamračila se. Bože já budu mít v dospělosti vrásek.
"Víš co by mě zajímalo stalkerko? Proč jdeš furt za mnou." znovu na mě mrkl a já naštvaně otevřela pusu. Zase má ten svůj tik v oku.
"No to tedy ne!!! Ty jdeš celou dobu za mnou! Já se jen snažím jít do školy!" prskla jsem a přidala do kroku. Bože, proč je tak drzý.
Našpulila jsem pusu, když mě předběhl a u toho se stihl ještě krásně usmát. Jestli chce válku má ji mít. Více jsem přidala do kroku a předběhla ho s vítězným ůsměvem. Nakonec se z nevinné chůze stal přímo sprint na nádraží.

Když jsme se tam celý udýchaní přítili, bylo to nerozhodné. Dobře, on možná byl trochu rychlejší. Bylo mi, ale jasné, že do toho nedal vše.
Co mě více zarazilo je, ale to co dělám... Sotva ho znám a nějak se mi zdá... Že snad flirtujeme?
Probodávala jsem ho pohledem a přemýšlela o tom.

Položil mi ruku na vlasy a rozcuhal je: "Pojď nebo nám to ujede."
Zaraženě jsem ho pozorovala... Ten chlápek chce snad válku. Pak jsem se jen usmála a rozběhla se za ním. Zajímalo by mě kam jede.

Musím říci, že mi vůbec nepřipadalo divné, že vystoupil zrovna tam kde já.
"C- co to děláš? Proč jsi vystoupil?" tentokrát tik chytlo moje obočí, ach začínám mít další zlozvyk... Já jsem prej stalker, ale on za mnou furt chodí.
"Co myslíš.. Jdu do práce. Myslíš, že tu je jen jako škola a jinak nic?" zasmál se a odešel.
Protočila jsem oči a vzala to do školy tou nejkratší cestou.

"Reiko- chan! Doma mě otravuje nějaký divný chlápek." zabručela jsem hned co jsem ji viděla a prstem ji dloubla do pusy.
"Cože? Víš, že se tu potlouká hodně úchylů, co když to je on?!" vykřikla a už jsem viděla, že by mě nejraději vzala k ní.
"Ech... To je dobré Reiko- chan... Je to maximálně stalker, který říká, že jsem stalker já..." krutě jsem se zasmála a pak se na ni podívala.
"Vážně? Proč jsi se tak zasmála?!! Je v tom něco více?! Co když tě bude obtěžovat? Máma mi jednou dala pepřák, ale, protože chodím domů s Renem tak tobě se bude hodit!" vylovila ho v tašce a podala mi ho. Vyděšeně jsem se na ni podívala. Její výraz připomínal démona. Ona bývá Reiko o hodně klidnější, než já, pokud tedy nemá tu svojí náladu.
"Co tam ještě všechno máš? Je mi jasné, že to nebylo jediné." vyslovila jsem zaraženě a sledovala v rukou pepřák.
"Ech.. Tak ještě obušek, třikrát paralyzér a dvakrát pepřák a ještě pouta." nevině se usmála... Ona a její máma jsou kruté!!
I tak jsem si to dala do baťohu, člověk nikdy neví, kdy to bude muset použít.
"Víš Caroline- chan, že dnes nás učí ten nový učitel?" mrkla na mě a já se na ni naštvaně podívala. Všichni začínají mrkat a říkat mi Caroline- chan.
"Nepoužívej to prosím.. Za moje jméno se to fakt nehodí." ona se pak jen usmála a pokývala rukou: "Vždyť já vím, jen tě zkouším."

Došly jsme do třídy a zabraly si poslední volné lavice. Bylo divné, když tu máme nového učitele.. Vůbec nevím, jak bude učit...
Ale vím, že učí matiku a fyziku... Jak divné, zrovna tyhle předměty mi nejvíce nejdou.

Někdo otevřel dveře a řeknu vám, kdybych teď pila tak všechno pití snad vyprsknu. Byl to Cale...
"Dobrý den třído. Jsem váš nový učitel a učím, jak už jste si všimnuli matiku a fyziku. Doufám, že spolu budeme vycházet, teď se mi prosím po jednou představte." usmál se a několik holek nadšeně povzdechlo. Pak stočil pohled na mě. Ani tolik nekoukal vyděšeně. Jako kdyby to snad věděl, že tu budu.
Já na něj hodila výraz typu 'a pak kdo tu je stalker, že?' a představila jsem se. Podruhé. Jak trapné...

"Caroline? Proč vypadáš, jako kdyby jsi měla za chvíli vypustit duši? Vždyť ta hodina nebyla tak špatná." řekla Reiko a otevřela si tašku aby vytáhla další učebnice.
"Pro tebe... Mě vytáhl k tabuli a dusil mě tam až do zvonění... Je to ďábel... Viděla jsi tu jeho temnou auru a démonický smích?" kvikla jsem a myslím, že moje duše mě už vážně chtěla opustit.
Reiko se zasmála: "Ale... Moc to přeháníš, nezdá se ti?.. Musím, ale uznat, že je pěkný... Kdybych neměla Rena jedu po něm, i když je to učitel."
"Cože?! Po tom starém páprdovi? Bůhví kolik mu je!... Ještě je přísný zákaz, aby si učitelé něco začínali ze studenty, Reiko- chan." pozvedla jsem ukazováček, jako kdybych malému dítěti říkala nějaké pravidla.
"Já to vím.. Minule, když si Aiko začala s učitelem, tak ho vyhodili a ji přeřadili, že?" podívala se na mě Reiko. Sice jsme ji neměli rády, ale tohle pravidlo je vážně hrozné. Ona byla skoro dospělá a on zase tolik starý nebyl.
"Neměli je načapat... Taky si to neměli rozdávat o přestávce v kabinetě." pokrčila jsem rameny a Reiko se na mě vyděšeně podívala.
"Takhle hnusně to říct... No Caroline- chan." jakmile to dořekla hned měla na sebe namířený démonický pohled.
"Ne... Už ti tak nikdy neřeknu, slibuji," ukázala dva prsty ve znaku míru, "Caroline- chan."
Reiko je ďábel!!! Určitě se spolčila s Calem!!!

Byla jsem ráda, že končí škola. Ale totálně jsem nebyla ráda, že musím do práce a že ještě zítra píšeme několik těžkých testů. Čekala jsem na vlak a přemýšlela jak to udělám... Domů se vracím unavená kolem deváte večer a to fakt nemám náladu na učení. Povzdechla jsem si a podívala se do nebe...
"Mami, vidíš mě že? Řekni mi jak tenhle život mám zvládnout..."


Dojela jsem do práce a vyděšeně sledovala šéfku, která se snažila vyměnit žárovku.
"Ech... Šéfko, nemám to udělat já?" řekla jsem to a ona se na mě podívala.
"Jéé ahoj Caroline- chan. Dobré zvládnu to." usmála se na mě sladce, vážně šéfka byla sice starší, ale furt vypadala jako středoškolačka a někdy se i tak chovala.
Od ní a všech zaměstnanců v kavárně jsem si zvykla, že mi říkají Caroline- chan, takže tu jsem to už tolik neřešila.
"Šéfko víte, jak to minule dopadlo, málem jsme vyhořely." podívala jsem se na ni a převzala žárovku. Opatrně jsem ji vyměnila a vše proběhlo v naprosté pohodě.
"Jsi fakt úžasná Caroline- chan, kéž bych měla přítele jak ty." řekla uznale a já už viděla ty cute věci, co kolem ní vždy lítaly.
"He he he.." zasmála jsem se a přitom se drbala na hlavě.

Převlékla jsem se do cute šatiček, podle šéfky a šla přijmout první objednávku.
"Dobrý den pane, co si dáte?" sladce jsem se usmála a napsala si jeho objednávku. Aby jste věděli, nebyla to Maid kavárna, jen jsme tu prostě nosily roztomilé šaty. Pracovaly tu jen holky.
Jakmile byla objednávka hotová přinesla jsem ji zpět a dál se starala zase o jiné. A takhle to bylo až do večera.
"Děkuji Caroline- chan, že jsi vzala delší službu." usmála se na mě šéfka.
"Vůbec není zač, půjdu šéfko tak ahoj." mávla jsem rukou a vzala si tašku.
"Tak ahoj Caroline- chan, měj se a dávej na sebe pozor." zasmála se roztomile a já přikývla.

Jako obvykle jsem si po práci dala nějaké hotové jídlo. Dnes to byly sladké rohlíčky. Vždy jsem takhle po práci večeřela pak jela domů a spala. Teď, alespoň víte, že na to učení vážně nemám čas.
Dojedla jsem rohlíčky a šla na vlak. Samozřejmně koho jiného jsem tam viděla... Byl tam Cale.
"Och.. Ahoj stalkerko, zase jsi mě sledovala?" zazubil se na mě a znovu mi rozcuchal vlasy.
Dokořán jsem otevřela pusu a zhodila mu ruku: "No tak to tedy ne! Ty mě furt sleduješ! Já jdu jen z práce!"
Nahodila jsem uražený výraz a šla si koupit jízdenku, on se za mnou jen smál.
Vážně... Co má ten týpek za problém. Ještě ani nevím, jestli mu mám tykat, nebo vykat, přeci to je jen učitel.
"Doufám, že se dnes ještě budeš učit." zamumlal mi někdo do ucha. Trhnutím jsem poskočila a otočila se na něj: "No to tedy ne... C- p- C- pane!" rozhodla jsem se nakonec pro fomálnost.
Vykulil na mě oči a začal se smát, jako co je tady k smíchu?
"Proč mi najednou vykáš? Nemusíš mi vykat. No dobře, ve škole jo, ale jinak mi stačí, když mi budeš říkat Cale, nebo miláčku... Spíše jsem pro to druhé oslovení." mrkl na mě.
"COŽE? Ty úchyle!! Proč bych ti jako měla říkat miláčku?!!" nafoukla jsem tváře.
"Právě jsi mi řekla miláčku."
Pomalu jsme zvedla ruku a nakonec na něho ukázala prostředníček a vyplázla jazyk. To se jednoznačně nepočítá!
Přišel blíže ke mně zasmál se a jen mě poplácal po zádech: "Ty jsi tak neposlušná stalkerko, za chvíli dostaneš výprask."
Šokovaně jsem se na něj otočila a několik kroků od něj ustoupila. Proč sakra mluví v dvojsmyslech?
Chtě, nechtě jsem dokonce i zčervenala.

Když přijel vlak nastoupili jsme. I když bylo skoro devět hodin večer, furt byl vlak přecpaný. Tím pádem jsem se musela více nalepit na Cala.
Objal mě, kdy do mě někdo strčil a ještě na dotyčného hodil vražedný pohled.
Popravdě, vůbec jsem nevěděla, jak se mám cítit, co dělat a co říci...

"Budeš se tedy ještě učit stalkerko?" usmál se na mě, když jsme šli domů.
"Proč bych ti to jako měla říkat? Když ti to řeknu použiješ to proti mě." vyplázla jsem na něj jazyk.
"Takže to beru jako ne." zasmál se a já zabručela.
"I když se učím.. Nerozumím tomu.." přiznala jsem a pokrčila rameny.
"Měl bych tě doučovat?" promnuls i bradu a podíval se na mě.
"Ne... Stejně budeš mít hodně práce a já nechci nikoho zatěžovat a neměla bych ti to ani čím oplatit." usmála jsem se na něj.
"Ale to mi problém nedělá... A veř, že vím čím by jsi mi to mohla oplatit." mrkl na mě a přidal do kroku.

Zčervenala jsem a přemýšlela jsem co přesně mi tím řekl... Mělo mě hned napadnou co to bude....


-------------------------------The End-------------------------------

Doufám, že se vám první dílek líbil.. :)
Moc se omlouvám za překlepy či nějaké chyby, které jsem si nevšimla.. :)
Taky se omlouvám za uvozovky T-T..
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Pariah Pariah | Web | 21. února 2014 v 19:45 | Reagovat

Téééda klobouk dolu... začíná to vážně zajímavě :-) Už se těším na pokračko

2 Blackshine Blackshine | E-mail | Web | 21. února 2014 v 22:55 | Reagovat

tvl,já chci další díl,jinak dostanu absťák :D kdy bude?

3 Queen17 Queen17 | Web | 24. února 2014 v 18:36 | Reagovat

skvela čast začalo to dobre, teším sa na dalši díl :D

4 Anne-chan Anne-chan | Web | 8. března 2014 v 5:06 | Reagovat

jééé tééda já to totálně sežrala *-* dokonalý! jdu ještě na ten další xD
rozhodně mě to pobavilo xDDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama