My Patříme Noci - 1. Kapitola

25. března 2013 v 13:52 | Lost Bloody Rose |  My Patříme Noci

Tak tu máte další díl My Patříme Noci.. :) Snad se bude líbit a omlouvám se, že jsem tu přes víkend nebyla... :D Byla jsem u táty a mu se rozbil komp...
Ale teď jsem doma.. :D A co musím říct... :D Mám rovnátka!!
xD




Už jsou to čtyři měsíce, co mě Notte hlídá. Nenávidím ho! Ten arogantní úsměv, ten egoistickej postoj! Ty jeho černé vlasy, rozházený do všech stran, ty jeho krásně modré oči a ty jeho sexy ústa, kterými chci, aby mě líbal!

Podívala jsem se na sešit, kde jsem viděla napsané jeho jméno. Lekla jsem se a okamžitě začala dřít tužkou tak, aby nikdy nebylo k přečtení. Proč jsem si tam vlastně napsala jeho jméno? Myšlenky se řinuly jak vodopád, ale nikde odpověď. Podívala jsem se na tabuli a zjistila, že učitelka dopsala látku týkající se pravěku. Otočila jsem se na Sofi, která seděla lavici za mnou.
"Nechceš dneska přijít? Nikdo nebude doma... Teda až na bratra, ale ten se počítá jako vzduch," zazubila jsem se a čekala na její odpoveď. Vlastně nevím, proč jsem se vlastně ptala, když stejně vím, že tam bude i tak.
"Jasně, že přijdu. Přišla bych, ani kdybys mě tam nechtěla," usmála se a až teď si všimla učitelky, chtěla mě varovat, ale dřív než ona to stihla učitelka.

"Slečno Alguelereyová, na ty vaše kecy nemám náladu! Na co myslíte, že je přestávka?!" zamračila se.
"Omlouvám se," špitla jsem. Hodina utekla jak voda a já si vzala věci a loudala se chodbou k další třídě. Tentokrát byla chemie, se kterou jsem byla se Sofi ve dvojici.
"Zajímalo by mě, co dneska budeme dělat," zamyslela se Sofi a já si povzdechla.
"Doufám, že ne ty jeho kraviny!" procedila jsem mezi zaťatými zuby a sledovala Notteho, kterej si to blížil k naší lavici, před ní ale uhnul a sedl si jinam. Vypustila jsem vzduch a podívala se na Sofi, která koukala na Notteho a zase na mě.
"Děje se snad něco?" zkoumavě si mě prohlížela.
"K další hádce," zakoulela jsem očima. Notte se mi včera sice smál, ale vím, že to, jak jsem ho nazvala, ho asi dost bolelo. Nerada si dělám nepřátele, ale když jsou, tak se chovám co nejhůř. Neříkám, že Notte byl můj nepřítel, ale jedním slovem jsme se moc nemuseli.

Zazvonilo na konec hodiny a já si nahlas oddychla. Dnes naštěstí nic nebouhlo ani neprasklo a všechny vlasy jsem měla na svém místě.
"Chik, asi si s tebou chce popodívat," mrkla na mě Sofi a ukázala na Notteho. Přikývla jsem a vydala se k němu.

"Děje se něco?" zeptala jsem se ho. Prohlížel si mě deset sekund a nakonec spustil: "Dneska tu byla energie tajemného. Tak dnes, prosím, zůstaň doma. A ne že se budeš někde trajdat! Hned po škole domů! Půjdu to všecho ještě prohlídnout." Než jsem se vzmohla na odpoveď, otočil se a odkráčel si to pryč. Tiše jsem zavrčela a dívala se na jeho vzdalující se záda. Zase mi rozkazuje! Potom se diví, že nadávám! Došla jsem k Sofi a šly jsme na další hodinu.

Než jsem se nadála škola skončila... Konečně! Domluvila jsem se se Sofi ještě, v kolik přijede, a nastoupila jsem do svého autíčka, které jsem pojmenovala Bertík. Byl to takovej staronovej křáp, kterej nejel víc než stodeset za hodinu. Vcelku slušný na auto z roku xxx. Otevřela jsem namáhavě dveře a usedla za volant. Nastarovala jsem a vyjela konečně z parkoviště, a ústav jménem škola nechala hodně, ale hodně za sebou. Dojela jsem domů, zaparkovala Bertíka a využila jsem chvilky, kdy jsem sama. Rozeběhla jsem se do lesa a ve skoku se přeměnila na zrzavehé vlka, který svůj skok zakončil zavrčením.

Zastavila jsem se. Přese mě se převalila vlna strachu. Něco temného mi dýchalo za zády. Rychle jsem se sebrala a okřikla se. Budu přeci vůdkyně! Tak proč se něčeho bojím?! Jsem silná! A jsem přeci vlk!
Nadechla jsem se a nastražila uši. Cítila jsem neznámý pach, kterej jsem nemohla idenfikovat. Přikrčila jsem se, byla jsem tak zabraná neznámým pachem, že jsem si ani nevšimla, že kolem mě něco proletělo. A než jsem se otočila, narazilo to na mě z boku a odhodilo asi o osm metrů dál. Rychle jsem vstala a podívala se netvorovi do očí. Místo vražedného pohledu se na mě najednou dívaly oči lítosti, jako kdyby litoval, že na mě zaútočil. Překvapeně jsem zamrkala. Jeho chovaní mě mátlo.

Najednou se netvor rozeběhl a v mžiku byl u mě. Uskočila jsem do strany jen tak. Rychle jsem se otočila a kousla ho do nekrytých zad. Zařval bolestí a než jsem se nadála, chytil mě za kožich. Zakňučela jsem a zahryzla se mu do ruky. Odhodil mě a ze zad mu vyrostla obrovská poničená křídla. Oklepala jsem se odporem.
Moje vlčí instinkty mě vedly, abych se zahryzla do tepny, ale můj lidský rozum mi říkal, že je to příliš nebezpečné. Samozřejmě vyhrál vlči instinkt. Rozeběhla jsem se, odrazila se a v jednom momentu se zdálo, že ho kousnu, ale chytil mě a vyletěl do vzduchu. Jakmile jsme byli dvacet metrů nad zemí, hodil mě dolů, plnou rychlostí. Dopadla jsem na zem...

Zakňučela jsem a chtěla se zvednout, ale ještě než jsem to stihla, udeřil mě do břicha. Tentokrát moje kňučení muselo jít slyšet kilometry daleko.

Pokoušela jsem se zvednout, ale netvor mi zaklínil hlavu a tělo. Zrovna chtěl udeřit, ale zastavil se a podíval se do lesa. Rychle mě pustil a zmizel. Nadechla jsem se a pokusila se postavit z tvrdé a chladné země, prosáklé mojí krví. Nemohla jsem došlápnout na pravou zadní nohu, bolela mě hlava a břicho jsem měla v jednom ohni. To jsem ale nevnímala, došlo mi, že když takhle utekl, musí tu být něco jiného. Něco silnějšího. Ušla jsem asi deset kroků, když mě zastavil až moc známý pach... Byl tu Notte.
"Řekl jsem ti, aby jsi nikam nechodila!" zakřičel na mě. Otočila jsem se, celé jeho tělo se třáslo, zatím kontrolovaným vztekem.
"Okamžitě se přeměň! Nebo ti ty tvoje výmluvy mám cucat z kožichu?!" zakřičel na mě znovu a nebezpečně se vydal ke mně. Zavrčela jsem na něj, když byl tak tři kroky ode mně. Zastavil se a začal se smát, ale ve smíchu nebyla známka humoru, ale arogance a vztek. Přimělo mě to k dalšímu zavrčení. Podívala jsem se do jeho modrých očí, ale hned jsem sklopila hlavu. Přímo sálaly vztekem.

"Přeměníš se už?!" pPiblížil se ty tři kroky a hrubě mě popadl za hlavu, ve které mě začalo třeštit ještě víc. Nakonec jsem se vztekla i já. Ví, že když se zase přeměním, jsem nahá, a děkuji, ale svoje tělo mu už neukážu. Chňapla jsem po jeho ruce a udělala pět kroků od něho. Chvíli se tvářil nechápavě. Potom mu to asi docvaklo, tak se otočil
"Slibuji, že se nepodívám. Tak se prosím přeměň," otočil se a sundal si bundu, kterou mi podal. Cítila jsem, že vztek na něm už povolil. Opatrně jsem ještě chvíli stála ve vlčí podobě, abych se ujistila, že se neotočí. Potom jsem se opatrně převtělila zpět na člověka a vzala si bundu, kterou jsem si následně oblékla. Byla mi těsně pod zadek. No, budu to hold muset vydržet.
"Notte," kvikla jsem. V hlavě mi začalo třeštit ještě víc. Jako by do mě někdo rychle zapichoval nůž. Vydala jsem se opatrně k němu, ale noha, která mě bolela, mi pohyb moc neumožnila, nemohla jsem na ni skoro došlápnout. Jsem sice jako vlk nesmrtelná, ale to neznamená, že mě nikdy nic nebolí. Je sice i pravda, že naše krev uzdravuje rychle, ale tohle jako kdyby se nehojilo.

Notte se otočil právě ve chvíli, kdy mě znovu pohltila temnota, která teď byla ještě hrozivější než kdykoliv předtím...
"Ty trdlo," slyšela jsem Notteho, ještě než mě temnota pohltila úplně...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama